"Mami, kdy umřeš?"
Položil mi pětiletý potomek tuto otázku s takovou samozřejmostí, jakoby se ptal, co bude k večeři.
Vykoktala jsem něco ve smyslu: "Doufám, že za hodně dlouho. A kdyby něco, budu v nebíčku a budu se na tebe pořád dívat". Mrknu na něj spiklenecky. "A kdy umřu já?" ptá se dále. O čem to děcko přemýšlí, zvednu tázavě obočí. "Za sto let" tvrdím slovy faráře, jimiž mě uklidnil při křtu. "A to je za dlouho?" upře na mně tázavý pohled. Naznačuji vařechou a rukama nekonečno. Malý spokojeně přikyvuje. "A ty mě tam budeš čekat? I tatínek? A Broček taky?". Nestačím reagovat. "A jak se tam najdeme?" chce mít jasno i po organizační stránce. "Budeme tě čekat u brány", vypadne ze mě a doufám, že tam nějaká nebeská je. "Tak dobře", řekl a odkráčel z kuchyně s autíčkem v ruce. Zkoprnělá se za ním dívám. Na důvěřivého, bezelstného človíčka s neotřesitelnou vírou ve vchod na nebesa. A jistotou, že tady to neskončí. "Kdy umřu?" pokládám si stejnou otázku. Nyní, teď nebo za chvíli, dnes, zítra, za rok nebo padesát let? Kdo nebo co to rozhodne? Že by prostě a jednoduše smrt? Jak neradi o ní mluvíme a přesto se "dáma s kosou" každý den někam, většinou nečekaně, sama pozve. A že má někdy fofry... Vyvolává tolik rozporuplných pocitů. Trpící ji nedočkavě vítá. Jiný proklíná. Ptá se trpce a žadoní: "Proč tak brzy?" Dívat se druhému do očí, cítit paprsky slunce na tváři, slyšet slova milovaného, stát na boso v písku v mořských vlnách, hádat se, dotýkat se, vykouřit si cigárko a vypít skleničku whisky, smát se, sexovat, vztekat se, přivonět si k růži, žasnout, brečet, povídat si, soucítit, objímat. Můžeme "toto všechno" prožívat pouze ve fyzickém těle? Proto jsme tady? A je to taky důvod, proč chceme zůstat co nejdéle? Pokud Duch či Mysl přežije, v jaké formě? Shluk atomů a molekul? Budu klidná, vyrovnaná, nad věcí, nad zemí, jen se tak budu vznášet? A kde se budu vznášet? Nebude to trochu nuda? A vzpomínky mi zůstanou? Ptám se, ptám se, ptám se... Jejda, nějak se mi to připaluje...
